Jak jsem byla hospitalizovaná

Stalo se mi, že jsem potřebovala absolvovat krátkodobou hospitalizaci na nejmenované klinice k ozřejmění příčiny mých dlouhodobých obtíží, a tak jsem poslušně v osm hodin ráno seděla před příjmovou ambulancí. V devět hodin se mi sestřička omluvila za čekání, zařídila potřebné úkony, a odeslala mě na oddělení. Tam mě posadili na židličku v úzké chodbičce, čekala jsem, až se uvolní pokoj. To je jistě pochopitelné. V zorném poli jsem měla nápisy na skříních s potřebným materiálem: kurty, hrazdy, jednorázová prostěradla, exitus, prodlužovačky… To mě moc nepovzbudilo, připadala jsem si trochu jako ve hře Járy Cimrmana.
Během čekání za mnou přišla (nejspíše) sestřička, vyplnila se mnou dotazník kvality života (v té chvíli jistě problematicky validní) a chtěla po mně moje léky. Sdělila jsem jí, že bych jí ráda odevzdala blistry chronicky užívaných léků, ale pouzdro s léky „podle potřeby“, kapkami do očí a balzámem na rty, bych si ráda ponechala. Nebyla si jistá, zda je to možné, šla se sestřiček zeptat, pak trvala na odevzdání celého pouzdra, přestože jsem ji informovala, že v takovém případě budu muset večer sestřičky obtěžovat. Večer jsem šla požádat o své kapky do očí. „No to jste si mohla nechat u sebe!“ (???)
Po hodině čekání v chodbičce se objevila mladá dáma, která na mě ukázala prstem, otevřela dveře jednoho pokoje a zvolala: „Sem!“ Zřejmě cizinka. Nedokázala jsem hned zareagovat, tak zvolání i gesto zopakovala, pak za mnou zavřela dveře a beze slova zmizela. Byla jsem na sebe pyšná, že jsem pokyn pochopila, nicméně neměla jsem jedinou informaci, co bude dál. Zřejmě se předpokládalo, že na katetrizaci chodím každý týden, a není tedy potřeba se se mnou nijak zvlášť zdržovat. Vzápětí vešla sestřička a sdělila mi, že mi jde píchnout kanylu. Zdvořile jsem se jí otázala, zda by mi neprozradila, kde je toaleta a jestli si mám obléknout vlastní pyžamo nebo jestli dostanu nějaké ústavní prádlo, když mám jít na sál. „Tak máte snad vlastní pyžamo, ne? Přijdu za chvíli.“ Zastyděla jsem se za hrubou neznalost.
Po informaci, že cca za půl hodiny půjdu na sál, jsem se otázala, zda mám mobil a doklady někomu po dobu své nepřítomnosti odevzdat. „To není třeba, pak zamkneme celý pokoj.“ Děkuji. Za půl hodiny přišly dvě, tipovala bych žákyňky (pokud se takový termín ještě používá), s tím, že mě doprovodí na sál. „A vy ten pokoj zamknete?“ „Ne, tady se nic nezamyká.“ (???) Zamkla jsem si tedy věci do plechové skříňky v pokoji a klíček jsem si vzala na sál.
Uprostřed velkého sálu s lehátkem mě sestřička požádala, abych všechno svlékla a odložila do připraveného igelitového pytle. Neodvážím se zmínit, jaký příměr mě v tu chvíli napadl a bylo mi hodně nedůstojně. No asi to jinak nejde. Vzápětí mě roztřásla zima. Sestřička mi stroze sdělila, že to je potřeba kvůli přístrojům. Snažila jsem se tedy moc nevibrovat, abych nerušila průběh vyšetření.
V půl jedné mě přivezli na pokoj. Sestřička mi sdělila, že musím čtyři hodiny nehybně ležet. Pohlédla jsem na hodiny a poznamenala „do půl páté“. „Do pěti,“ prohlásila sestřička a odešla. V pět hodin mi někdo položil na stolek vedle lůžka večeři a odešel. Zazvonila jsem na sestřičku a otázala se, zda bych nemohla povečeřet vsedě, když je pět hodin. „Já jsem vám jasně řekla, že musí přijít pan doktor!“ (???)
Navečer mi přišla sestřička nalepit na hrudník elektrody pro nejasný výskyt extrasystol. Zeptala jsem se, jak dlouho budu přístroj mít. „Jak řekne paní doktorka.“ Děkuji. Výjimečně vlídně mě pak informovala, že se přístroj nesmí namočit, takže až se budu chtít osprchovat, mám požádat o jeho sejmutí a po skončení hygieny o opětné nasazení. Večer jsem tedy šla požádat. Se zlou jsem se potázala. „To nepřipadá v úvahu, vy jste po výkonu, to neexistuje…“ Zvedla jsem ruce v sebeobraně a couvala rychle do pokoje.
Ráno mi k mé obrovské úlevě bylo oznámeno, že pan profesor rozhodl, že budu propuštěna. „Sbalte se, oblékněte a pojďte ven na chodbu, potřebujeme váš pokoj.“ „A sestřičko, neměl by mi někdo odstranit elektrody a vyndat kanylu?“ (???) Jednu elektrodu jsem si našla nalepenou večer doma. Sestřička byla profesionál.
Lékaři byli skvělí. Byla jsem nesmírně vděčná za profesionální a velmi vlídný a laskavý přístup pana profesora, jeho zástupce i mladé ošetřující lékařky. Pokud jde o sestřičky, nemohu se zbavit pocitu, že by možná před nástupem do praxe měly absolvovat anonymní krátkodobou hospitalizaci, aby je to trochu přiblížilo pocitům pacienta. Představa další, byť krátkodobé hospitalizace, je pro mě prakticky neúnosná.