Kam mizí soukromé lékařské praxe

MUDr. Milan Ševčík, člen představenstva ČLK 5 min čtení

Zdravotní péče je v České republice poskytována v různých právních formách – prostřednictvím příspěvkových organizací, akciových společností, společností s ručením omezeným nebo formou samostatné výdělečné činnosti (OSVČ). Pro nás lékaře je však podstatnější praktické členění podle profesní role: na soukromé lékaře, lékaře zaměstnance a vedoucí lékaře. V těchto kategoriích jsme také evidováni Českou lékařskou komorou.

Jak se mění struktura lékařského stavu

Statistická data ČLK za období let 2015 až 2025 ukazují výrazný strukturální posun. Počet soukromých lékařů poklesl z 12 761 na 11 809, zatímco počet lékařů zaměstnanců vzrostl z 22 209 na 27 894 a počet vedoucích lékařů se zvýšil z 3651 na 4448. Tato čísla přesně odrážejí realitu, kterou v každodenní praxi vnímáme: současně ubývá soukromých lékařských praxí a přibývá lékařů v zaměstnaneckém poměru, často v rámci velkých zdravotnických skupin. Tento vývoj není nahodilý. Je přímým důsledkem vstupu kapitálově silných subjektů do ambulantního sektoru. Zdravotnictví se stalo atraktivní investiční příležitostí, a to nikoliv díky své povaze veřejné služby, ale díky stabilním tokům veřejných prostředků a relativně předvídatelnému výnosu. Lékařská práce se tak postupně stává vstupní surovinou investičních modelů. Skutečnost, že dnes čelíme výraznému konkurenčnímu tlaku korporátních subjektů, je paradoxně i důsledkem úspěchu lékařského stavu v posledních letech. Lékařům se podařilo vyjednat relativně stabilní a důstojné finanční podmínky, což přirozeně přitáhlo zájem finančního sektoru. Je však legitimní otázkou, zda je žádoucí, aby byl tento ekonomický úspěch postupně koncentrován do rukou několika málo subjektů, aniž by z něj měli dlouhodobý prospěch samotní lékaři. Zájem kapitálu o zdravotnictví totiž zjevně pramení ze snahy přesměrovat část hodnoty vytvořené lékařskou prací mimo profesi samotnou.

Zisk versus dlouhodobý vztah

Argument, že korporátní model zajistí stabilitu systému, jak občas slýcháme, je zjednodušující. Zásadním rozdílem mezi korporátním a individuálním poskytováním zdravotní péče je samotná podstata vztahu mezi lékařem a pacientem. Zatímco korporace jsou ze své podstaty spojením kapitálu za účelem tvorby zisku, soukromá lékařská praxe je založena na dlouhodobě budované osobní důvěře mezi lékařem a jeho pacientem. V převážné většině velkých korporátních zařízeních pacient nemá svého ošetřujícího lékaře, ale je přidělován podle aktuálního rozpisu služeb, což znemožňuje vznik tohoto esenciálního vztahu. Zvlášť problematickou oblastí je v některých zařízeních samostatný výkon práce lékaři bez dostatečného postgraduálního vzdělání, před kterým ČLK opakovaně varuje. Tento stav je umožněn liknavým přístupem státní správy i samosprávy, které mají svěřené kompetence v této oblasti. Jedním z možných řešení by byl návrat kompetencí České lékařské komory v oblasti personálního a věcného vybavení poskytovatelů zdravotních služeb a důslednější kontrola těchto nekalých konkurenčních praktik.

Generační obměna

České zdravotnictví se nachází v období výrazné generační obměny. Do důchodu odchází silná generace lékařů, a to nejen v nemocnicích, ale i v soukromém sektoru. Mohlo by se zdát, že budeme svědky postupného předávání praxí mezi jednotlivými lékaři. Tento přechod ale přináší některá úskalí. Především lékař, který je zaměstnancem a plánuje odchod do soukromé sféry, není orientován v ekonomice a administrativě soukromé praxe. Z pochopitelných důvodů není ochoten ve svém současném zaměstnání informovat o plánovaném odchodu, neboť se obává, a často i oprávněně, nepříznivé reakce vedení a někdy i kolegů. Soukromý lékař, který plánuje odprodej své praxe, také nemůže veřejně prezentovat tento svůj záměr. Soukromý lékař je finančně závislý na počtu svých pacientů a informace o odchodu působí negativně a následný odliv pacientů významně snižuje cenu prodávané ordinace.

Právě tuto situaci korporátní řetězce aktivně využívají k rozšiřování svého portfolia ambulantní péče. Disponují týmy právníků a ekonomů, detailní znalostí smluvních vztahů s pojišťovnami a často i významnou podporou politické scény. Přestože se v nejbližších letech očekává nárůst počtu absolventů lékařských fakult, nelze automaticky předpokládat zvýšený zájem o samostatnou soukromou praxi. Mladí lékaři, zcela pochopitelně, usilují o rovnováhu mezi pracovním a osobním životem, což je zejména v počátcích podnikání obtížně slučitelné. Situaci dále komplikuje i struktura absolventů, kdy přibližně dvě třetiny tvoří lékařky. Přechod do soukromé praxe je pro ně objektivně náročnější, zejména v souvislosti s mateřstvím, péčí o děti a nutností zajišťovat krátkodobé i dlouhodobé zástupy v prostředí celkového dlouhodobého nedostatku lékařů.

Systémová mezera ve vzdělávání

Největší slabinou lékařského stavu je nedostatečná příprava na samostatnou soukromou praxi. Lékařské fakulty poskytují špičkové a široké vzdělání v medicínských oborech, avšak v oblasti ekonomiky, práva a podnikání výrazně zaostávají. Pro srovnání: absolvent právnické fakulty Masarykovy univerzity musí v rámci povinné výuky absolvovat řadu předmětů přímo zaměřených na výkon soukromé praxe od právní informatiky, kdy jsou mu zdarma po dobu studia poskytnuty tři nejpoužívanější právnické softwary, přes vzdělání v ekonomice a finančnictví až po předmět právnické výpočty, kde je seznámen s praktickými výpočty odměny za svojí práci. V lékařském vzdělávání obdobná systematická příprava chybí. Ani postgraduální vzdělávání tuto mezeru nevyplňuje. Většina praxe probíhá ve fakultních či okresních nemocnicích, kde lékaři získávají kvalitní klinické zkušenosti, avšak bez kontaktu s realitou soukromého sektoru. Často školitelé ani zkoušející nemají žádnou osobní zkušenost se samostatnou soukromou praxí. Přínosné by proto bylo přenesení části postgraduální přípravy do ambulantního sektoru, aby lékaři získali komplexní pohled na výkon svého povolání.

Riziko dominance a dopady na celý systém

Z pohledu jednotlivého lékaře je trend posilování korporátních řetězců problematický zejména proto, že oslabuje jeho vyjednávací pozici. Lékař s úzce vymezenou specializací, který má v rámci kraje jen omezený počet potenciálních zaměstnavatelů, se snadno dostává do situace faktické závislosti. Jeho možnost ovlivňovat pracovní podmínky, mzdu či profesní rozvoj je výrazně omezena. Z pohledu celého zdravotnictví je posilování role velkých korporátních společností také problematické. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže i české soudy opakovaně uvádějí, že tržní podíl okolo 40 procent může v kombinaci s roztříštěnou konkurencí znamenat dominantní postavení na trhu. Nabízí se proto otázka, zda již dnes v českém zdravotnictví, v některých oborech, neexistují korporace s takto silnou pozicí, a to zejména v souvislosti s úvahami o rušení dohodovacích řízení a přechodu na individuální smluvní vyjednávání mezi pojišťovnami a poskytovateli. Za úvahu jistě stojí podrobný rozbor v jednotlivých segmentech poskytované péče.

Pokud nechceme, stejně jako lékárníci, připravit nastupující generaci pouze pracovní místa ve zdravotnických řetězcích, máme pravděpodobně poslední šanci na udržení soukromého podnikání ve zdravotnictví.

← Zpět na vydání