Vědecká rada ČLK musí být slyšet, říká její nový předseda Petr Arenberger
Pocházíte z lékařské rodiny, takže vaše profesní dráha byla tak trochu předurčená. Přesto jste údajně uvažoval o filmové režii. Proč nakonec zvítězila medicína?
O režii jsem uvažoval jen krátký okamžik někdy ve třetím ročníku tehdejšího čtyřletého gymnázia. To prostředí filmu mě fascinovalo. Navíc se mi dostal do ruky nějaký zahraniční žurnál s fotkami hereček na festivalu v Cannes, což podporovalo moji představu, že jdu správným směrem. Ale nakonec jsem se pokorně vrátil k medicíně. Bylo to moje vlastní rozhodnutí a upřímně ani po těch letech toho nelituji. (úsměv)
Po studiu na pražském Gymnáziu Nad Štolou jste absolvoval Fakultu dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Co vás nakonec přivedlo k dermatovenerologii?
Během studia jsem si jako správný kluk představoval, že budu jednoznačně chirurgem. Ve třetím ročníku jsem experimentoval s laboratorními potkany na patofyziologii a manuální dovednosti mi šly. Ve čtvrťáku jsem ale zakotvil na koronárce a zapojil se do tehdejších internistických debat o tom, jestli se má pacient s akutním infarktem myokardu nechat v klidu vyležet, aby se mu vytvořila pěkná jizva v srdeční stěně, nebo jestli přece jen radši nezkusit nějaké koronární vazodilatans – třeba nitroglycerin.
Můj tatínek byl očním lékařem a asi by se nezlobil, kdybych po něm zdědil oftalmoskop. Hodně mě z oboru naučil. Před poslední státnicí jsem ale procházel pražskou Vyšehradskou ulicí a zašel do Emauz. Pan profesor Jirásek ten rok předával žezlo prof. Zárubovi a ten se mě rovnou zeptal, jestli chci nastoupit hned nebo až v září. Na nějakou třetí variantu už se řeč nestočila. V atestačním indexu k první atestaci jsem byl veden jako dermatovenerolog se zaměřením na dětskou dermatologii.
Po ní jsem přešel z tehdejší První kožní kliniky Fakultní nemocnice II na Praze 2 do Fakultní nemocnice na Vinohradech. Vedle dermatologie mě totiž zajímala také alergologie a klinická imunologie. Na Vinohradech bylo volné místo lékaře v alergologii a tehdy bylo možné si po první atestaci z kožního doplnit nástavbu právě v tomto oboru. Po nástupu mi ale můj pan primář Beneš sdělil, že by si přál, abych si nejprve udělal první atestaci z interny. Nastoupil jsem tedy na pavilon S a připravoval se na atestaci z interního lékařství. Byla to cenná zkušenost – kromě péče o alergologická lůžka jsem měl i vlastní interní pacienty na tehdejší druhé interní klinice.
Postupem času jsem si ale kladl otázku, kdy vlastně se vzděláváním skončím, a připadalo mi to, že za dost dlouho. V té době bylo vypsáno výběrové řízení na místo odborného asistenta na dermatovenerologické klinice ve vinohradské nemocnici. Přihlásilo se asi sedm uchazečů. Oslovil mě tehdejší přednosta interní kliniky profesor Víšek, kde jsem pracoval, a ptal se, proč se do konkurzu nepřihlásím. Argumentoval, že mám dostatek publikací a reálnou šanci uspět. Přesvědčil mě – a dokonce se při další vizitě ptal, zda jsem už přihlášku podal. Nakonec jsem ji poslal a byl vybrán. I přes dvouletý pobyt na dermatologické klinice v Mnichově a půlrok na Stanfordské univerzitě v Kalifornii jsem zůstal Vinohradům věrný už čtyři desetiletí, čtvrt století jako přednosta kliniky a zároveň dvacet let dokonce ve vedení nemocnice, nejprve jako náměstek a následně jako její ředitel.
Dermatologie za tu dobu prošla obrovským vývojem. Co považujete za největší zlom během těch více než čtyř desetiletí?
Zásadní moment pro mě přišel po listopadové revoluci, kdy jsem se dostal na dva roky do zmíněného Mnichova. Do té doby jsme na kožním pracovali způsobem, který byl tehdy běžný. Můj šéf v Emauzích měl na stole pět razítek – ne jmenovek, ale magistraliter receptur. Vybral vždycky jedno z nich, otiskl jej na recept, podepsal a sestra doplnila hlavičku. Diagnostika probíhala převážně pohledem a pohmatem, nejmodernější pomůckou byla lupa, případně v lepší verzi osvětlená.
Operační výkony byly drobné, fototerapie ultrafialovým zářením u ekzémů a psoriázy, doplněná aplikací kamenouhelného dehtu, a radioterapie měkkým RTG zářením, tzv. Buckyho paprsky, u úporných hyperkeratotických dermatóz byla běžná. Kortikoidů bylo jen několik, další léčiva byla obtížně dostupná, ojediněle jsme dostali nějaké „podpultovky“ z ročního plánu zahraničního dovozu z nesocialistických zemí a Jugoslávie.
Mnichov mi ukázal úplně jinou podobu oboru. Klinika disponovala 180 lůžky, dvaceti ambulancemi a čtyřmi výzkumnými skupinami vedenými profesory. Dermatologie tam byla úzce propojena s alergologií, flebologií, andrologií, dermatochirurgií i dermatoonkologií. Šlo o skutečně špičkové pracoviště.
Tehdejší světově uznávaný dermatologický guru prof. Otto Braun-Falco podporoval a vědecky popoháněl svůj tým tak, že docentem se člověk stával ve třiceti, profesorem nejdéle ve čtyřiceti a většina profesorů z této kliniky se zakrátko stávala přednosty jiných klinik v Německu nebo v zahraničí. Takové štěstí potkalo i mě. Hrdý jsem i na to, že této mnichovské klinice dnes šéfuje česká paní profesorka, která začínala jako kolegyně u mě na klinice. Také tři profesoři na jednom dvorku naší kliniky jsou v české dermatovenerologii unikátem. Později jsem působil ve Spojených státech na Stanfordské univerzitě v Psoriasis Research Institute, kde jsme se věnovali základnímu výzkumu psoriázy. Po návratu jsem se snažil přenést podobné široké směřování dermatovenerologie i do českého prostředí.
Vedle medicíny jste zastával řadu funkcí – od přednosty kliniky přes ředitele FN Královské Vinohrady až po ministra zdravotnictví. Nelitujete někdy vstupu do vysoké politiky?
Abych parafrázoval Jana Nerudu, tak vším, čím jsem byl, jsem byl rád. Svoji profesní cestu vnímám jako přirozený vývoj. Stal jsem se přednostou kliniky, následně jsem kandidoval na děkana fakulty. Poté jsem přijal pozici náměstka ředitele pro vědu a spolupráci s fakultou, kde jsem působil sedmnáct let. V roce 2019 mě ostatní náměstci přesvědčili, abych kandidoval do výběrového řízení na ředitele nemocnice, a uspěl jsem v konkurenci zkušených uchazečů výraznou většinou hlasů. Krátce nato přišla pandemie covidu. Bylo nutné nemocnici přebudovat do covidového režimu, vytvořit akutní infekční lůžka, filtry, sehnat nesehnatelné ventilátory, nenechat zamrznout přetížené rozvody kyslíku, prostě zcela reorganizovat zdravotnický provoz. Nebylo to jednoduché období, přesto se podařilo zařízení ze ztráty několika stovek milionů ekonomicky stabilizovat a za mého působení dosáhnout výrazného přebytku kolem miliardy korun před zdaněním.
Následně mě oslovil pan premiér s nabídkou převzít Ministerstvo zdravotnictví. Rozhodnutí padlo velmi rychle. Šlo o mimořádně náročnou dobu, i když jsem měl to štěstí, že jsme tehdy už mohli začít postupně rozvolňovat pandemické restrikce. Pozice ministra zdravotnictví za covidu byla pod obrovským mediálním tlakem. V televizi jsem byl třeba také pětkrát denně. Zdravotnictví bylo prostě středem pozornosti, a média navíc občas pracovala s nadsázkovými zkratkami nebo senzacemi. Vypouštěné balonky často neměly s realitou moc společného a uvedení takových konstrukcí na pravou míru nebylo zajímavé. Připadá mi, že podobné mediální zkratky přetrvávají u některých periodik ještě i dnes jako běžná součást veřejného prostoru, ale ze zkušenosti vím, že řada čtenářů se jimi díky své mediální gramotnosti nenechá ovlivnit.
Co vás přivedlo do Vědecké rady České lékařské komory a proč je podle vás důležitá? Jaká je její hlavní role?
Do Vědecké rady jsem před patnácti lety nastoupil po nominaci opětovně zvoleným prezidentem komory. Jakožto předseda odborné společnosti ČLS JEP jsem to přijal jako přirozené zastoupení dermatologie v tomto významném tělese. Vědecká rada plní především poradní funkci. Vydává odborná stanoviska k podnětům přicházejícím od lékařů nebo předsednictva komory. Není primárně iniciativním orgánem, ale odborným garantem. Rád bych však její roli nově viděl v aktivnější komunikaci v odborné i laické veřejnosti – například v oblasti digitalizace či prevence. Pandemie ukázala přínos elektronických nástrojů, jako je eRecept, zároveň je ale nutné věnovat pozornost bezpečnosti dat a ochraně před kybernetickými útoky.
Prevence je dalším klíčovým tématem. Letos uplyne dvacet let od prvního Stanu proti melanomu, který je takové naše dospělé dítě. Dnes během čtyř dnů vyšetříme až čtyři tisíce lidí a zachytíme zhruba 25 melanomů a přes stovku dalších zhoubných kožních nádorů. Stejně důležitá jako samotná vyšetření
je však při tom i osvěta. Podobně je třeba zlepšovat s tím související organizaci onkologické péče, aby se pacient v systému neztrácel. I zde může kromě nastupujících koordinátorů i digitalizace sehrát významnou roli.
V lednu jste byl zvolen předsedou Vědecké rady ČLK. Jaké jsou vaše hlavní vize?
Chci zachovat její vysokou odbornou úroveň a více ji otevřít směrem ke státní správě i veřejnosti. Usiluji o aktivní komunikaci s Ministerstvem zdravotnictví a poskytování kvalifikovaných podkladů pro rozhodování. Zásadním tématem zůstává prevence a využití moderních technologií včetně umělé inteligence. Tyto metody je třeba hodnotit kriticky z hlediska senzitivity a specificity, ale zároveň je nelze odmítat jen proto, že nejsou stoprocentní. Ani počítačová tomografie nebo výsledky cytologických vyšetření stěrů děložního čípku nejsou zdaleka bezchybné, přesto jsou nedílnou součástí medicíny a nikoho nenapadne, aby kvůli falešně negativním nebo pozitivním nálezům jejich používání omezil.
Plánujete větší zviditelnění Vědecké rady. Jak konkrétně? Vy sám máte s popularizací lékařských témat bohaté zkušenosti – pořádáte každoročně promo akce Stany proti melanomu nebo máte vlastní podcast S Arenbergerem nejen o medicíně.
Prostřednictvím podcastů, otevřené komunikace a spolupráce s médii. Veřejnost si zaslouží, aby sdílené informace byly odborně podložené a validované. Je rozdíl, když je vydá Vědecká rada ČLK, nebo anonymní zdroj.
V čem by měla být Vědecká rada ČLK podle vás viditelnější vůči lékařům i veřejnosti?
Domnívám se, že někteří lékaři i laická veřejnost nemá úplně konkrétní představu, čím se Vědecká rada zabývá. Přitom jde o odborně velmi silné těleso. Viditelnost by měla spočívat zejména ve srozumitelném vysvětlování přijatých stanovisek a jejich praktických dopadů. Nestačí dokument vydat, je třeba objasnit, proč vznikl a co znamená pro praxi. Ve veřejném prostoru se objevuje množství názorů a osobních zkušeností, které však nejsou vždy vědecky podloženy. Úkolem Vědecké rady je přinášet data opřená o klinické studie, „evidence based“. Současně je důležité, aby lékaři věděli, že se o radu na nás mohou obrátit a že naše stanoviska mají odbornou váhu.
Na posledním zasedání padl záměr užšího zapojení členů Vědecké rady ČLK do celoživotního vzdělávání. Je to jedna z cest k většímu propojení a zviditelnění?
Rozhodně ano. V Rakousku, Německu či ve Švýcarsku je běžné, že komora je lídrem ve vzdělávání a že špičkoví odborníci se aktivně podílejí na výuce na platformě komory. Členové Vědecké rady jsou převážně profesoři a zkušení specialisté. Je tedy logické, aby se více zapojovali do tvorby vzdělávacích programů a odborných kurzů. To může posílit prestiž i praktický přínos rady.
Jedním z prvních bodů letošního jednání byla metodická úprava posuzování délky praxe po mateřské a rodičovské dovolené. Co to znamená v praxi?
Dosavadní nastavení paradoxně zvýhodňovalo ty, kteří během mateřské vůbec nepracovali, oproti těm, již pracovali na nižší než poloviční úvazek. To jsme chtěli napravit. V případě, že na mateřskou, případně rodičovskou dovolenou u lékaře/lékařky bezprostředně navazuje praxe v oboru, pro který se vyžaduje vydání licence v úvazku nižším než 0,5, je započtena tato doba s nedostatečnou výší úvazku do doby přerušení praxe, stejně jako doba mateřské/rodičovské dovolené, tj. z jedné poloviny jejího trvání. Přerušení praxe z důvodů mateřské/rodičovské dovolené a z důvodu nedostatečné výše úvazku po ukončení mateřské/rodičovské dovolené se po ponížení koeficientem 0,5 sčítají.
Dalším tématem byla úprava stavovského předpisu o odborných posudcích. Co se změní?
Bylo nutné jasněji nastavit proces, jak rychle a kvalitně reagovat na žádosti o odborné posudky. Ne vždy se dařilo odpovídat v přiměřeném termínu, a to z organizačních důvodů či kvůli vytížení jednotlivých odborných skupin. Změna tedy spočívá hlavně v lepším procesním nastavení. Nejde o změnu obsahu posudků, ale o zefektivnění jejich vzniku a vydávání.
Podílel jste se už v minulosti na řadě odborných stanovisek a posudků – které z nich považujete za nejzásadnější z hlediska dopadu na klinickou praxi?
Působil jsem v různých rolích – jako předseda odborné společnosti, člen akreditační komise ministerstva i Vědecké rady. Největší dopad mají ta stanoviska, která mají systémový charakter – například v oblasti akreditací, vzdělávacích podmínek nebo prevence.
V dermatologii šlo například o dlouhodobé posilování prevence melanomu a rozvoj dermatoonkologie. Náš obor je ale široký, takže témat je celá řada – od dermatologické alergologie přes operativu až po estetické výkony. Často nejde o jeden dokument, ale o kontinuální směřování oboru.
Vědecká rada funguje jako odborný korektiv – posuzuje, zda je návrh medicínsky obhajitelný a za jakých podmínek. Dopad na klinickou praxi bývá významný, i když nemusí být vždy na první pohled patrný.
Plánujete zveřejňovat širší odůvodnění stanovisek či jejich metodiku?
Domnívám se, že by to bylo přínosné. Může jít o konkrétní příklady, které ukážou, jak jsme k závěrům dospěli a jaké argumenty jsme zvažovali. Nemusí to být jen obecná doporučení, ale i vysvětlení konkrétních situací, samozřejmě při respektování ochrany osobních údajů. Právníci něčemu podobnému říkají judikatura. Můžeme se pokusit začít postupně takové příklady shromažďovat. Transparentnost může posílit důvěru mezi lékaři i u veřejnosti.
Kde byste rád viděl Vědeckou radu ČLK za čtyři až pět let?
Alespoň na stejně vysoké, ideálně na ještě vyšší odborné úrovni a zároveň s větší viditelností. Aby bylo zřejmé, co Vědecká rada ČLK dělá a jak může přispět k řešení aktuálních výzev zdravotnictví.
