Rozsudek byl vydán pod čj: 6 Aps 8/2012-22.
Kasační stížnost paní MUDr. Jany Uhrové, zastoupené advokátem Mgr. Jakubem Uhrem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. července 2012, kterým byla zamítnuta její žaloba na ochranu před údajným nezákonným zásahem České lékařské komory, zastoupené advokátem JUDr. Janem Machem, byla zamítnuta a MUDr. Janě Uhrové bylo uloženo zaplatit České lékařské komoře náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Z odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu vyjímáme:
„V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nemá žádné vážnější pochyby o postupu žalované, veškeré kroky, jež jsou jí vytýkány stěžovatelkou, nenaplňují nejpodstatnější znak nezákonného zásahu, a to samu nezákonnost postupu. V posuzovaném případě postupovala žalovaná v souladu se zákony a ani stěžovatelka vlastně ve své žalobě nebo kasační stížnosti nepoukázala na žádné konkrétní ustanovení zákona, které snad žalovaná měla svým postupem porušit, vyjma obecného tvrzení, že bylo zasaženo do stěžovatelčina práva, být volena do orgánů žalované podle § 9 odst. 1 písm. a) zákona č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře ve znění pozdějších předpisů a že došlo ke změně stavovských předpisů žalované způsobem, který neodpovídá těmto stavovským předpisům. Takováto obecná argumentace však nepostačí, neboť ani tvrzení stěžovatelky, ani skutkové okolnosti případu, nenasvědčují tomu, že by v posuzovaném případě žalovaná postupovala v rozporu se zákonem. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 věta první ve spojení s ustanovením § 120 soudního řádu správního, podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který má ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů. Žalovaná v řízení o kasační stížnosti úspěch měla, náklady jí vznikly v důsledku zastoupení advokátem. Soud tedy zkoumal, zda takové náklady byly vynaloženy důvodně (§ 60 odst. 1, § 120 s.ř.s.). V této úvaze vyšel soud z nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn.: III. ÚS 1180/10 ze dne 23. 11. 2010 sp. zn.: III. ÚS 2984/9, podle nichž orgány veřejné moci s dostatečným materiálním a personálním vybavením a zabezpečením jsou schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Tuto judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší správní soud v plném rozsahu respektuje i ve své judikatuře, nejen ve vztahu ke státním orgánům, ale i k orgánům samosprávy a to jak samosprávy územní, tak i samosprávy profesní. Typicky je takový postup na místě u disciplinárních řízení, které profesní komory vedou se svými členy…
V nyní posuzované věci se však Krajský soud odchýlil od této judikatury a žalované přiznal náhradu nákladů řízení. Rovněž Ústavní soud ve výše citovaných rozhodnutích připouští, že mohou být (byť jen velmi výjimečně) i důvodné náklady orgánů veřejné moci vynaložené na zastoupení advokátem. Nejvyšší správní soud zvažoval, zda v nyní posuzovaném případě nenastala právě ona výjimečná situace, pro níž by bylo na místě žalované náhradu nákladů řízení přiznat. V tomto případě totiž byla žalovaná jako samosprávná korporace vystavena žalobě, kterou svou činností nijak nevyvolala a která neodpovídala její standardní činnosti jako orgánu veřejné správy (což je například disciplinární pravomoc nad jejími členy). Rovněž na rozdíl od jiných obdobných veřejnoprávních samosprávných korporací, jako je advokátní nebo notářská komora, není žalovaná vybavena tak vysokým počtem erudovaných právních specialistů. Přesto žalovaná pak byla nucena na tento postup reagovat se vší pečlivostí, neboť se jednalo o žalobu, která mohla zpochybnit právoplatnost ustavení jejích nejdůležitějších orgánů. Z výše popsaných důvodů tedy Nejvyšší správní soud přistoupil k tomu, že výjimečně žalované náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti přiznal a stěžovatelce uložil povinnost k její úhradě“.
Proti tomuto rozsudku Nejvyššího správního soudu nejsou opravné prostředky přípustné.
JUDr. Jan Mach
