V Moskvě jsem se tak znovu ocitl až v rámci zasedání Světové lékařské asociace na podzim 2015. Tak trochu proti své vůli, neboť jsem nesouhlasil s tím, aby setkání lékařů z celého světa organizovala země, která rok předtím anektovala Krym.
Zatím co některé účastníky ze západu nadchly široké bulváry a moderní mrakodrapy, já se nemohl ubránit nepříjemnému pocitu, že to skutečně podstatné se vlastně nezměnilo. Na ulicích jsem tak jako před třiceti lety potkával stále stejně zachmuřené tváře. Snad jen v hotelu na chodbě chyběla „baba děžurná“ a matróny v GUMu vystavovaly na odiv více zlata a kožešin.
Když jsem se šel projít podél Kremelských zdí a prohlížel si tam panoptikum bolševických papalášů, nemohl jsem se ubránit mrazení v zádech. Může si člověk myslet něco dobrého o národu, který hromadou květů zasypává sochu diktátora Stalina, největšího vraha vlastních lidí v dějinách. Představa, že by se podobně Němci dnes klaněli památníku Adolfa Hitlera, je nemyslitelná. V Rusku to možné je.
Cestou do Tretjakovské galerie, jsem se zastavil na Moskvoreckém mostě, abych si prohlédl místo zavraždění tehdejšího Putinova oponenta Borise Němcova. Stačil jsem udělat jedinou fotku a již mě legitimovala dvojice tajných fízlů, kterých se po tamních ulicích potlouká možná ještě víc než mužů v uniformách. Chtě nechtě jsem polozapomenutou ruštinou blekotal nějaké vysvětlení, že jsem se na tom proklatém místě zastavil náhodou, abych si fotil řeku.
V samotné galerii na mě pak nejvíce zapůsobil obraz Ilji Repina. Naprosté šílenství v očích cara Ivana Hrozného držícího v náručí zakrvácenou hlavu svého syna, kterého právě v záchvatu zuřivosti sám zavraždil. Čisto čistá hrůza přenesená na plátno geniálním malířem. Paranoidního maniaka Ivana Hrozného považují Rusové za jednu z největších postav své historie. Moskevského knížete, který položil základy Ruského impéria. Impéria, jehož velikost novodobý car Putin touží obnovit. A nám nezbývá než doufat, že se za pokerovou tváří důstojníka KGB neskrývají podobné běsy, jako v hlavě šíleného Ivana.
Po dni plném zážitků jsem si šel užít recepci na uvítanou. Musím uznat, že hostitelé na nás nešetřili. Chtěli se vytáhnout. Některé ty vzdělané a celkem milé Rusy jsem znal již z dřívějších jednání a považoval jsem je za veselé světoběžníky, kteří s bolševickou minulostí nemohou mít nic společného. Snad právě proto jsem si posilněn alkoholem pustil „ústa“ na špacír. Trousil jsem moudra o demokracii a humanitě, i o právech národů bývalého sovětského bloku na sebeurčení. A to byl konec. Žoviální, také již mírně přiopilí, ale dosud milí Rusové náhle odhodili masky a rázem se proměnili v hnusné arogantní Rusáky, kteří mi s vážnou tváří tvrdili, že jejich tanky nás v osmašedesátém zachránily před fašistickými revanšisty. Vzpomněl jsem si na rozstřílenou fasádu Národního muzea, na zabité civilisty přikryté Československými vlajkami i na oběť studenta Jana Palacha. Zíral jsem jako blázen. Družba skončila. A já šel radši spát. O Rusácích jsem si nikdy iluze nedělal a tento jeden jediný den mi stačil k tomu, abych pochopil že navzdory kapitalistickému pozlátku a kašírované demokracii se na imperiální podstatě Ruské říše zla nezměnilo nic.
Zatím co my jsme vděční Michailu Gorbačovovi za to, že nám jako osvícený vládce daroval svobodu a propustil nás ze spárů ruského medvěda, Rusáci ho považují za zbabělce a zrádce, který dopustil rozpad jejich impéria. Stejní Rusáci pak oslavují Ivana Hrozného, masové vrahy Lenina a Stalina i válečného zločince Putina.
Epidemie nemoci Covid-19, kterou se dezinformační weby snažily zneužívat k vyvolávání nepokojů, zhoršování zdravotní situace, k útokům na demokracii a naši bezpečnost v rámci členství v EU a NATO, demaskovala také u nás Putinovy žoldáky a užitečné idioty. Těžko se rozhodnout, zda v případě našich minulých i současných politiků je otřesnější představa druhá nebo první.
Extrémisté jsou dnes možná zalezlí a zamlklí, ale nedělejme si iluze. Humanitární katastrofa i ekonomická krize vyvolané ruskou agresí vůči Ukrajině budou trvat dlouho, a současné nadšení může snadno vystřídat pocit deziluze. A to bude chvíle, kdy se ti zrádcové začnou znovu ozývat a hlásit o slovo.
Smutný pohled je však i na „hrdiny“ mezi námi, co si vylévají vztek na Rusech či Bělorusech, kteří u nás žijí a pracují. To přece nejsou žádní Rusáci, kteří by podporovali Putinovy imperiální choutky. Jsou to lidé, kteří nechtěli žít v nesvobodě, a právě proto z Ruska odešli. Lidé, kteří se většinou za chování cara Putina stydí. Ti si naše opovržení rozhodně nezaslouží. Naopak lékaři vyvěšující na dveře svých ordinací varování, že například Rusy neošetřují, to jsou ubožáci.
Není nic těžkého chovat se slušně v čase pohody, míru a prosperity. Skutečný charakter každého z nás se projeví většinou teprve v dobách zlých. A já se obávám, že bohužel budeme mít ještě hodně příležitostí ukázat, jací opravdu jsme. Děkuji každému z vás, kdo se chováte slušně a kdo pomáháte.
Milan Kubek
