Stanovisko prezidenta ČLK k návrhu Ministerstva zdravotnictví ČR na změnu § 100 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, směřující ke změně délky maximální týdenní pracovní doby ve zdravotnictví
- Omezení maximálního množství přesčasové práce lékařů, které je v současném zákoníku práce v souladu se směrnicemi EU, představuje primárně ochranu pacientů. Přetěžování lékařů v nemocnicích nadměrnou přesčasovou prací je závažný problém, neboť unavený lékař představuje potencionální ohrožení pro své pacienty.
- Prodloužení týdenní pracovní doby pro zaměstnance ve zdravotnictví na 48 hodin, tedy o 8 hodin ve srovnání s ostatními pracovníky v ČR, je zcela nepřijatelné, neboť by šlo o diskriminaci vůči ostatním skupinám zaměstnanců.
Dle ustanovení § 28 Listiny základních práv a svobod „
mají zaměstnanci právo na uspokojivé pracovní podmínky. Podrobnosti stanoví zákon.“.
Mezi základní pracovní podmínky nepochybně patří i maximální délka stanovené týdenní pracovní doby.
Žádná ze skupin zaměstnanců nemá zaveden obdobný režim, jaký předpokládá navrhovaná právní úprava. Tato skutečnost vychází z toho, že maximální délka týdenní pracovní doby je natolik významnou pracovní podmínkou, že není přípustné, aby byla stanovena odlišně pro jakoukoliv část zaměstnanců, aniž by byl porušen shora uvedený ústavní princip.
Navrhovaná úprava by nebyla v souladu s principem rovného zacházení se zaměstnanci daným ustanovením § 16 zákoníku práce, kde se stanoví, že „Zaměstnavatelé jsou povinni zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky....“. Pokud by bylo možno vyžadovat po zaměstnancích ve zdravotnictví práci nad stanovených 40 hodin týdně, došlo by k významné nerovnosti v zacházení s těmito zaměstnanci.
- Návrh je naprosto neslučitelný s legislativou EU.
Návrh vykazuje zásadní rozpor ve vztahu k úpravě délky pracovní doby v rámci právních předpisů Evropské unie, jimiž je Česká republika vázána. V článku 6 Směrnice č. 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby, jíž byla podřízena i nová úprava pracovní doby obsažená v rekodifikovaném zákoníku práce, se doslova uvádí:
„Maximální délka týdenní pracovní doby
Členské státy přijmou nezbytná opatření, aby v souladu s potřebou chránit bezpečnost a zdraví pracovníků
a) byla délka týdenní pracovní doby omezena právními a správními předpisy nebo kolektivními smlouvami nebo dohodami mezi sociálními partnery,
b) nepřekračovala průměrná délka pracovní doby pro každé období sedmi dnů včetně přesčasů 48 hodin.“
Z citovaného znění směrnice je jasně patrné, že překročením limitu 40 hodin včleněným do zákoníku práce tak, jak je navrhováno, by došlo k jasnému porušení nejen vnitrostátní právní úpravy, ale i jednoho ze základních právních předpisů EU, jež tuto oblast upravují. Rozpor se směrnicí č. 2003/88/ES by měl v případě přijetí novely nepochybně za následek celou řadu oprávněných žalob proti jednotlivým zaměstnavatelům i proti České republice. Překračování limitu maximální délky týdenní pracovní doby, tj. 40 hodin, by samozřejmě bylo právně nepřijatelné i tehdy, pokud by k němu docházelo se souhlasem zaměstnance.
- Návrh je v rozporu s ústavními principy ČR.
Navržené znění do § 100 doplňovaného odstavce 3 je velmi vágní. Ve zcela zásadních věcech odkazuje na podzákonný právní předpis, což je v rozporu s ústavními principy ČR, kdy základní práva a povinnosti má stanovit vždy zákon. Otázku oč se zvyšuje základní fond pracovní doby, hranice přesčasové pracovní doby, jak dlouho platí souhlas zaměstnance, jak a v jaké lhůtě jej lze odvolat a velmi zásadní zákaz jakékoli diskriminace zaměstnance za případný nesouhlas i zákaz jakéhokoli přímého či nepřímého nátlaku – to vše má řešit nařízením vláda, ač právě tato základní práva a pravidla nepochybně patří do zákona, nikoli do podzákonného právního předpisu! Zmocňuje vládu upravit odlišně rozsah týdenní pracovní doby zaměstnanců ve zdravotnictví, aniž by zákon stanovil nezbytná omezení. V případě schválení tohoto textu by záleželo pouze na rozhodnutí vlády, jak by byla zaměstnancům ve zdravotnictví v konečném důsledku pracovní doba upravena.
Takto přijatá novela by mohla ve svých důsledcích vést k donucování lékařů a dalších zdravotníků k tomu, aby akceptovali delší pracovní dobu, než mají jiní zaměstnanci. Jsme běžně svědky toho, že má-li lékař uzavřen pracovní poměr na dobu určitou, je podmínkou jeho prodloužení souhlas s přesčasovou prací.
Je-li jedním z důvodů zákonem omezené délky pracovní doby bezpečnost a ochrana zdraví při práci, pak v případě zdravotníků platí tento důvod mnohem více, protože nejde pouze o ochranu jejich vlastní bezpečnosti při práci, ale především o ochranu pacientů.
MUDr. Milan Kubek – prezident ČLK